26. dubna 2007

Gastrotourky 2


Hned druhý den po maturitě nastupuju s malou kocovinkou do svého prvního zaměstnání ve vinárně "U Plebána" na Betlémáku. S na míru šitým oblekem se dostavuji na desátou ráno do tohoto gastro "klenotu" tehdejší Prahy. Naproti je hospoda "U Kaple", kam chodil každý den na pivo Ludánek Homolka a na rohu přes ulici vinárna "V Zátiší", což byla tenkrát taková horší II.cenová. Pánečku, pěkně se to po letech otočilo.

Kolegy mám na partě hned dva. Mladýho floutka s červeným "Únem" z Tuzexu a staršího playboje s nějakým momentálním problémem s redaktorkou Večerní Prahy, Karin Stružkovou. Teď už si nepamatuji o co tenkrát šlo, ale kdo si na ní vzpomínáte, tak víte že tenkrát ve svých fejetoncích tepala do nešvarů pražského pohostinství. Jen si vzpomínám, že se tam vzniklý problém řešil pomocí spousty fernetu a večeře na účet domu.
První den pro mě neskončil úplně nejlépe.Chyběli nám peníze. Pro mě jako nováčka naprosto hrozná situace, protože mi bylo jasný, na koho to padá. Ptám se kolik asi tak chybí a dostává se mi odpovědi: "Nó, dost". No jo, ale já jsem první den v práci a nemám ani ponětí co to znamená dost. Na výrobníku ledu, kam se odkládaly talířky na účty nacházím v jednom 70,-Kčs. Pro mě docela dost (tři cesty taxíkem od Národního do Košíř) a tak mi nastává dilema, jestli mám ty prachy ukázat, čímž se vystavuju ještě většímu podezření, anebo nemám dělat nic, ať si je najdou sami. Volím první možnost a volám na kolegy, že se peníze konečně našli. Oba na mě koukaj jak na blázna a jdou hledat dál. Chápu, tahle částka není dost.
Snažím se to hodit za hlavu, protože svědomí mám čistý a jedu domu. Dorážím kolem půl jedný a hned mezi dveřmi dostávám strašlivou facku.
"Víš jak jsem se hrozně bála?" povídá máma.
"Zítra jim zavolám, že si přeju abys byl nejpozději v deset doma."
Snažím se jí vysvětlit, že jsem se nikde netrajdal, ale že už prostě chodím do práce a otevřeno máme do jedenácti, tak si prostě musí zvyknout, že budu chodit až budu mít hotovo. Ani jí to nemám za zlý, protože mě znala jak každý den maximálně v deset zaleham s knížkou do postele. Každopádně to se brzo změní.
...Gastrotourky tu jsou od toho , abych pokud možno nikdy nezapomněl na všechny ty blbosti,kterých jsem se účastnil...

Plebán bohužel nebyl taková škola fajnovýho servisu jako Rottisérie, ale zase jsem se tam naučil zvládat nezvladatelné. Po tom co starší kolega neustál svůj problém s Večerní Prahou, se náš počet ustálil na dvou a já musel poslouchat neustálé "Zapni na dvojku, hergot". Skoro každý den máme autobus turistů na oběd a večer plný plac pasantu. Takže netrvá vůbec dlouho a je ze mě, jak s oblibou říkají kuchaři, velmi rychlý platíčko s nožičkama.
Když mám službu, tak hned ráno vyrážím do samoobsluhy ve Skořepce, pro nákup litrovek "Kamenáče". Deset bílýho a šest červenýho. K tomu si vždycky ještě pro sebe koupím piksličku falešnýho kaviáru za desetikorunu, ke kterýmu si pak v práci udělám tousty s máslem a citrónem, protože dobře vím, že skromně posnídat je zapotřebí.
Kamenáč bylo to naprosto nejuniverzálnější víno z "Pražských vinařských závodů", které jsme pro hosty převlékali za archivní Rulandu, Veltlín, Müllera, Frankovku a takto ho příjemně zhodnocovali. Po nějaké době jsem měl na levé dlani obří mozol od zatloukání špuntů do láhve. Žádná sláva, takhle okrádat hosty, ale dodnes si myslím, že v kvalitě originálu a Kamenáče nebyl zas tak velký rozdíl. Co mi paměť sahá, tak ani jedna jediná stížnost. Hosté spokojeni, kolegové spokojeni, já vytahaný ruce od každodenního dokupu a v kapse pořád jen zlomek toho co se tam tenkrát vydělávalo. To bylo možná dobře, protože jsem stejně všechno chodil po šichtě rozfrcat do Barbary na Jungmaňák.
Byl jsem tenkrát hodně mladej a novej, tím pádem byla u mě veliká možnost prokecnutí se a tak přede mnou zůstalo spoustu leváren utajeno. Co jsem já osobně zaznamenal, tak se daleko víc ubližovalo podniku, než hostům. Dělat tenkrát problémy v účtování, zvlášť u českého hosta, bylo naprosto zbytečný zadělávání si na problém. Dávno potom, co jsem tam skončil přišla údajně našemu vedoucímu podniková kontrola a zjistila, že na celý měsíc vykázal nákup jen půldruhýho kila vepřového masa a kilo hovězího. Dostal výpověď, ale tou dobou už měl domluvenu koupi celého domu od restituentů. Když se pak stal majitelem okamžitě dal výpověď on Ráji. Jen pro upřesnění dodávám, že RaJ Prahy 1 končil až někdy počátkem dvaadevadesátýho roku. Ale možná jsem, co se týče loupení hodně naivní a raději tak klidně zůstanu a nebudu si kazit vzpomínky a charakter :). Šéf byl tenkrát velikej šíbr, který měl mimo restauraci snad všechny možný kšefty. Den co den jsem se v práci převlíkal v šatně mezi stohy krabic se satelitama a CD přehravačema Tesla-Phillips.
V pátek 17. 11. 89 si v poloprázdné restauraci připravuji něco na baru a najednou dovnitř vletí dva chlápci. Jednomu crčí z nosu krev. Ptá se mě jestli se může opláchnout, objednává dvě vodky a mizí k toaletám.
"Co se děje?" ptám se toho druhého.
"Na Národní se toho hrozně mydlí, tak mi dáme panáka a jdeme zas bojovat."
"A to už kolega nějakou chytil?"
"Né, vono se mu to dělá z chlastu."
Následující týden chodíme o pauzách na Václavák cinkat a potom místo večerního kšeftu posloucháme na place rádio a na pokyn vedoucího (teď už v O.F.) hostíme kolemjdoucí svařeným Kamenáčem.
V prosinci, když už je takřka stabilizováno, potkávám ve své milované Barbaře čerstvě se navrátivšího mistra Landovskýho, jak se úplně na šrot domáhá vidličky, chleba, otvíráku na konzervy a propisky. Když dojí nějakou vaječno-drůbeží pochoutku co si přinesl sebou, podepisuje konzervu a hází jí po barmanovi se slovy: Chytej zm*de, ať máš vode mě něco na památku a usíná v klubovce. Pro mě tak vlastně předznamenal největší číšnický pogrom v novodobých dějinách a tím byl návrat emigrantů zpět do vlasti. V pražských hospodách, restauracích, knajpách a barech byly dobrého půl roku slyšet jen samé arogantní stížnosti, spousty nesplnitelných přání a jiných zlých nesmyslů. Jednou mi jedna právě taková paní povídá. "Víte, nás je v Americe 250 miliónů."
"To jsem vůbec netušil, že je tam tolik českých emigrantů, doufám, že nepřijedou všichni najednou" odpovídám a už se ani nedivím, že je zase oheň na střeše.
Dopadlo to tak, že jsem při nejbližší možné příležitosti emigroval pro změnu já a to za prací do Tyrolska, ale o tom zas příště...


7 komentářů:

  1. Pěkné počtení. Zvlášť o těch emigrantech. Nová doba, nová doba!:-)Těším se na pokračování. Dáša

    OdpovědětVymazat
  2. Narazil jsem na jídelní lístek z roku 1986:
    http://img408.imageshack.us/my.php?image=jidelnilistek1986ht0.jpg

    OdpovědětVymazat
  3. Objevil jsem ještě o 12 let starší
    http://civilizace.mysteria.cz/view.php?cisloclanku=2007031802

    Osobně když někde najdu takový jídelák (nabídku), tak brečím štěstím. Miluju dobře udělaný hotovky.

    OdpovědětVymazat
  4. parádní čtení na parádním blogu, polívky z lososů a historky ze zákulisí, to je ideální mixáž ;)

    OdpovědětVymazat
  5. veena - Blbinek bylo, ale nemám už žádnou fotodokumentaci. Tak je aspoň příště popíšu ;)

    OdpovědětVymazat