30. května 2007

Ostroviny od Jednorožce 2


k počítadlu, abych trochu gastronomicky zavzpomínal. Původně jsem mínil soustředit se na jídla, která se buď nepovedla, nebo mi z jiného důvodu nechutnala, ale zjišťuji, že paměť má vesměs růžové brýle. Přes mnoho episód milosrdně přehodila závoj zapomenutí.

Obě moje babičky i moje matka byly výborné kuchařky. K raným zážitkům “u babi” patří krouhání a nakládání zelí do obrovského hrnce z kameniny. Prosoleno, okmínováno, upěchováno a zatíženo vydrhnutým prkýnkem a velkým valounem. Nejlepší ze všeho byl, po vykysání, lahodný zelný lák, ten mně moc chutnal. Kdyby přede mne někdo postavil na výběr kus čokolády a hrnek láku, způsobil by mi velké dilema. Nestalo se tak, ale snad už tehdy, v dětství, byly položeny základy k mým chuťovým přednostem. Dodnes mám v oblibě kyselé a pikantní pokrmy, například @@@, zavináče.

Brzy mě čekala povinná školní docházka a k ní přidružené stravování se ve školních jídelnách. Už zde se ukázalo, že mě daly sudičky do vínku “žít, abych jedl” - nikoliv “jíst, abych žil”. Bylo-li totiž na pořadu jídlo, které jsem nenáviděl, dokázalo mě to řádně otrávit celý den. Výběr tenkrát nebyl žádný a tak jsem se zkroušeně a v depresi vypořádával asi jednou měsíčně s buchtičkami se šódó.

Podobně tomu později v pražských studentských jídelnách - mensách. Tam ale obvykle nějaký výběr byl, nebo obávané BsŠ alespoň doprovázela bytelná polévka, které si jeden mohl dát několik porcí.

Polévka a “brzda” (chléb), případně dva knedlíky a omáčka coby přídavek na kamarádově talíři byl jinak úsporný oběd zadara, když si jeden nekoupil lístky, aby měl na cigarety a na útratu ve vinárně U Zpěváčků nebo v “Dubrasu”. Není divu, že jsem byl tenkrát hoch jako proutek. Mohl jsem se převlékat schován za násadou od hrábí. Kde ty loňské sněhy jsou…

Jaro 1969 uvítalo jednorožce “on the pastures greener”. Ano, na zelenějších pastvinách v mnoha přenesených smyslech, ale zároveň na jednotvárné kulinární poušti tehdejší Anglie.

Jak už jsem se zmínil jinde, byla to doba, kdy olivový olej se prodával v malém balení v drogériích, k odstranění vosku z uší. Pivo se točilo v každou roční dobu nechlazené a nebyl to Čechům známý ležák, ale horním kvašením připravené anglické pivo. Dodnes jsem mu, podobně jako cricketu nepřišel na chuť. Bolí mě po něm hlava a dokáže vyvolat neshodu v mém normálně “cast iron” potrubí.

V kantýně fabriky, kde jsem dostal zaměstnání, mě čekaly gastro-objevy jako plátky studeného jehněčího s dvěma bochánky bramborové kaše připravené z prášku. K tomu hnědá omáčka z prášku zvaná gravy, obvykle s pucíky a zelená omáčka z máty peprné, zvaná mint sauce. Šódó! Buchtičky! Vraťte se! Vše je odpuštěno!

Začal jsem chodit s mojí nynější manželkou. Jezdili jsme spolu na výlety - půjčovala si tenkrát snubní prstýnek, aby nebyly potíže s naším ubytováním ve venkovských hotýlcích. Byla jiná doba.

Tzv. anglická snídaně tam servírovaná se mi okamžitě zalíbila: volské voko (vajíčko), slanina, sausage, fazole v tomatové omáčce, smažená rajčata a nebo žampiony. Toast, máslo, marmeláda. A velký čajník s nezbytnou konvičkou na mléko, bez kterého se silný temný čaj ani nedá pít. Takový breakfast podšprajcuje jednoho na mnoho hodin na čerstvém luftu.

Vinětka 1. Výlet do Edinburgu, čínská restaurace. Duck a la Orange. “To si dej, to je klasika”, povídá mi novopečená pí Jednorožcová s tentokrát už vlastním prstýnkem.

Přinesli mě kus masa, kopeček rýže. “Omáčka” spočívala v tom, že dali do kastrůlku část plechovky Mandarin Segments in Heavy Syrup a ohřáli to.

Po zhruba pěti letech jsem dostal britskou státní příslušnost a pas a mohl se tak trochu víc podívat do světa. Vedle k frantíkům a tak podobně.

Vinětka 2. Paříž, Montmartre. Očumujeme pouliční malíře a dostali jsme hlad. Peněz málo - už si nevzpomínám, zdali to bylo tím, že tenkrát bylo nějaké omezení, kolik liber si jeden může z Anglie vyvézt, nebo mě okradl kapsář, nebo obojí. Kručí nám v žaludku, rozhlížím se kolem, když v tom slyším polštinu. Dva zjevně místní umělci si spolu povídají. Francouzsky jsem tenkrát uměl velké H (nyní malé h), ale tito pánové mě výborně česko-polsko-posuňkově poradili. Do trafiky na rohu, tam zajít až dozadu a u okénka pronést: “De pla šo”. Deplašo, deplašo, opakoval jsem si celou cestu. Za pár centů jsme tam dostali naprosto sensační gulášek a štangli chleba. Později jsem tuto příhodu (asi víc než jednou, však vás to tu čeká taky, nebojte se) vyprávěl přátelům. Poznamenali, že moje neznalost francouzštiny mě asi štastně zabránila vyptávat se, z jakého masa byl ten výborný a laciný guláš vařen. Miaow? Who cares.

Tyhle lidové vyvařovny, na stojáčka nebo s rozviklanými židlemi a s hliníkovými příbory, mají své kouzlo. Nic nepředstírají. Spoléhají se na stálou klientelu dělňasů a řemeslníků pracujících v okolí, nikoliv na obnovující se přísun vykulených turistů. Je to takový poctivý protipól Fine Dining. Ať už v Severní Africe, v Turecku a nebo v Braníku, vždy je s mojí paní alespoň na jednu návštěvu vyhledáváme. Zatím jsme v nich nikdy, nikdy nebyli zklamáni. Kéž by se totéž dalo prohlásit o všech restauracích!

-Jednorožec-


10 komentářů:

  1. Dovolil bych si upozornit (v zájmu zachování velmi vysokého standartu Vašeho webu): "mě...nechutnala" a "mě moc chutnal" se píše mně (resp. mi).

    OdpovědětVymazat
  2. Bravurni clanecek, skoro jako od majitele blogu. Tesim se na dalsi Ostroviny od Jednorozce jakoz i na Matesolovy clanky. A to ze je nekde chybka me vs mne je uplne sum a fuk. Kdo nikdy neudelal chybu v psanem textu necht hodi kamenem. :-)

    OdpovědětVymazat
  3. Zdenek, jm - Díky a jakožto trojkař z mateřského jazyka počkám na Jednorožcovy instrukce...;)

    OdpovědětVymazat
  4. Zdenek má pravdu. Mělo tam být mně.

    Míval jsem z mateřského jazyka dobré známky, leč 39 let mimo vlast a s anglickou manželkou dělá své.
    Češtinu stále miluji a záleží mi na udržení si určité úrovně vyjadřování a proto tímto děkuji za opravu.

    OdpovědětVymazat
  5. paja-ostrovanka31. května 2007 7:55

    a/fantasticky clanek!!! uplne a zcela se s nim ztotoznuji a zavidim, ze jsem neco takoveho nevyplodila ja.

    buchticky se sodo je hnus, ale presne-proti studenemu skopovemu se zelenou omackou je to skvostne jidlo.

    b/lak versus cokolada-pripomina mi moji dvoletou dceru, ktera misto topinky s nutelou chce topinku s marmitem ci chobotnicky v octe...

    c/jeste k oprave cestiny: neni nakonec nejspravnejsi chutnalo MI?? a ne mne? to je stejne jedno

    pozdravy z ostrova na ostrovy.

    OdpovědětVymazat
  6. jm & paja-ostrovanka

    Díky za kladné a povzbuzující reakce. To vždy potěší, i starého a životem protřelého jednorožce. Matesola se illustrací docela trefil. Jsem to celý já.

    Ostrovanko, kde jste (zhruba) zakotvena? Já ve středozemí, Midlands.
    Ne, že by na tom moc záleželo. Ostrov je ostrov. Jezdíme si vlevo, mame své el. zásuvky, své tradice. Evropa je stále táááák daleko, což? ;-)

    OdpovědětVymazat
  7. paja-ostrovanka1. června 2007 19:44

    2 nosorozec: ja jsem v recku na ostrove korfu. my to odtud do evropy mame taky taaaaak daleko:))

    moc zdravim.

    OdpovědětVymazat
  8. Ostrovanko, aha takhle!
    Na Kerkýru jsem taky myslel, když jsem psal o těch lidových vyvařovnách. U autobusového nádraží jsme tam měli výbornou chobotničku ve vlastním inkoustu, ještě dávno v minulém století.

    S mnoha pozdravy,
    nosorožec / jednorožec / ryba f.ck-knows :-))

    OdpovědětVymazat
  9. sice kus světa, lan světa, z Vrby až na daleký Ostrov, ale že máme společnou
    Queen, co by člověk neudělal,...ne mě mi, jemně mi ho mni, bere mě křeč do
    palce, weekend je čas k zahálce...
    Jednorožec, vždy můj kůň:-)

    OdpovědětVymazat
  10. sorry jinak me to nedovoluje vlozit nez jako Anonymous
    -vlozil Astr

    OdpovědětVymazat