29. května 2008

Invaze lupičů těl

Změnil jsem brigádní působiště.
Dle domluvy jsem na tom původním počkal až se najde mladý sommelierský kádr a obratem jsem přestoupil na uvolněné místo do dejžtopánbu jedné z nejlepších pražských restaurací. Nechtějte po mě jméno toho podniku a ty co ho znají prosím, co prosím, zapřísahám!, aby si ho nechali pro sebe.
Možná jim to může zachránit život...

Prvních pár služeb jsem měl co dělat sám se sebou a tak mi na tom, co vám chci sdělit nepřišlo nic divného, ale teď po měsíci si troufám s jistotou zvolat:
"Jsou tady!!"

Riskuji, že mě budete považovat za blázna, ale zkuste prosím aspoň zvážit má pozorování, která vám dávám k posouzení.

Kdo jsou lupiči těl?

Chodí v menších skupinkách, po dvou až čtyřech, maximálně šesti kusech.

Rekrutují se takřka výhradně z hospodářské ehm "elity" národa.

Zatím jsou to až na minimální vyjímky muži.

Vyznačují se totální absencí pozitivních emocí směrem ven mimo skupinu.

Jak vlastně taková návštěva lupičů těl probíhá?

Pozorované subjekty přijdou do restaurace s tupě povýšeným pohledem v očích. Blábolí mezi sebou něco v neznámém jazyce a v tónině, která není uším lahodící.
Dalším poznávacím znamením je, že na pozdrav odpovídají tichým chrchelnatým "Blhml", odpovídají-li vůbec a následně se mátožnou chůzí cpou k prvnímu volnému stolu, trousíce při tom přes rameno něco, co zní jako:
"Má zevace na inžýa (doktoa) XY."

Nemusím doufám podotýkat, že k výrazům jako jsou například děkuji, nebo prosím, nejsou jejich mluvidla v žádném případě uzpůsobena.

Nejdřív jsem měl za to, že invaze a totální podrobení občanů této planety musí proběhnout v nějakém velmi omezeném časovém horizontu, protože "návštěvníci" se vyznačují až neuvěřitelnou nedůtklivostí směrem k prvnímu kontaktu s obsluhou. Pak jsem ale vydedukoval, že je to možná jen ukojení prvotních potřeb hostitelova těla, protože jakmile je učiněna objednávka a jsou zkonzumovány první tekutiny, subjekt se propadá do podivuhodné letargie, jak bude popsáno níže.

Co mě však přivedlo do rozpaků a zároveň bylo jedním z prvních vodítek na mé cestě k poznání, je jejich velmi zvláštní vztah k servisu, nebo chcete-li k procesu obsluhy jako takové.
Na jedné straně o servis vůbec nestojí, nevnímají ho a doslova jim vadí a na druhé straně, běda jak servis není vůbec, nebo pouze v základní míře.

Příklad:

"Dáte si ještě minerálku?".....25 vteřin ticho, pak v optimálním případě následuje "Hm."

Není-li ze strany personálu učiněn včas dotaz na minerálku, ozývá se, "Můžetemilaskavěhneddonýstvodunebomámcsnadchípnout-
žíznívoetosnadnenipravda."

Z čeho, ale opravdu šílí (tak zvláštně tiše a jen pro sebe) je, když se vyžaduje nějaká jejich, byť i jen minimální kooperace.
Uvedu opět jednoduchý příklad.
Subjekty si objednaly nějaké to jídlo. Obsluha vykoná vše potřebné a na subjektu je jen jeden, jediný úkol, aby dal ruce z míst, kam mu bude záhy položen talíř. Je to místo přímo před ním, zpravidla mezi vidličkou a nožem.
Subjekt je požádán nejdříve v české mutaci, slovem "zdovolením," pak automaticky následuje verze mezinárodní, "Pardón." Už jsem si zvykl, že ani na jedno nereagují, ale použít je musím. Asi tak jako policista musí, chca nechca vždy použít dvojkombinaci "Stůj," "Stůj nebo střelím." V momentě, kdy už příslušník může beztrestně střílet, (závidím) já opatrně šteluji většinou velmi nahřátý talíř na subjektovy pařáty, protože nemám jinou možnost.
Kočička, pejsek, snad možná dokonce i mihule nebo obyčejný prvok mají instinkty, nějakou tu od přírody danou první signální soustavu, která zabezpečuje, že kladete-li na ně horký talíř, snaží se uhnout.
"Oni" však ne. A to je děsivé...

Možná nejzvláštnější moment je pozorování, jak subjekty mimosmyslově komunikují s nějakým svým centrálním/kolektivním vědomím.
Krasně je to vidět a tak trochu i cítit, když vznesete dotaz třeba ohledně další lahve vína, nebo vlastně jakýkoliv dotaz (viz. minerálka výše).
Navenek to může budit zdání, že se nic neděje, ale zkušený pozorovatel, jako jsem já už prostě ví. Vidím to tetelení ztěžklého vzduchu a ten cvrkot co probíhá za přivřenými víčky.
Častokrát se stává, že se napoprvé, napodruhé a kolikrát ani vůbec nepřipojí a mě se tak nedostane kýžené odpovědi. Dříve jsem reagoval mírným pokrčením ramen a odchodem. Teď nadhazuji své otázky do luftu jako řečnické a za pomalé, nepřetržité chůze, aniž bych cokoliv očekával. Třeba se chytí...

Nejdřív jsem se chtěl pro radu obrátit sem. Na toto místo chodím ve svých slabých masochistických chvilkách a v touze rozklíčovat tři základní, donekonečna se opakující mantry.
Ale pak mě to napadlo. Co když je tohle jejich základna, nějaký jejich portál a ty tři základní kameny, kterým já stále ne a ne přijít na kloub je nějaký jejich kód sofistikovaného hosta, lupiče těl.

Bojím se o nás a zároveň se mi stýská. Stýská po dobách, kdy do restaurací tohoto typu chodili opravdoví hosté z masa a kostí. Přišli se dobře najíst, napít a neřešit. Prostě strávit pěkný večer.
To je zdá se nenávratně pryč.

P.S. Čest vyjímkám, žádná sláva poraženým :)

19 komentářů:

  1. Matesolo, není možné, že to ti lidé dělají schválně?
    Já občas taky narazím na takové blby, a připadá mi, jakoby to byl jakýsi druh perverzní zábavy. Jakmile se totiž takový člověk přiblíží k personálu z oblasti služeb, začne se chovat jako 3,14ča.

    Avšak na základě popisu tetelení ztěžklého vzduchu a cvrkotu za víčky se ještě nabízí možnost, že k vám chodí na minerálku Chaynnovi muži a možná taky Harmonika. Výřečností by to odpovídalo. Pro jistotu se raději držte z dostřelu.

    OdpovědětVymazat
  2. Matesola je zpátky, hurá! :o)
    A sedají si tihle lupiči těl zásadně do míst, kde budou mít rozhled na nové příchozí (oběti), nebo přesněji kde je každý uvidí? :o)

    OdpovědětVymazat
  3. Ale ringo, já to myslím smrtelně vážně a Vy mi z toho děláte nějakej špagety western. Na druhou stranu mě to taky napadlo, ale neviděl jsem je nikdy v kloboucích a (zatím) neflušou kolem sebe mezírkou v mezizubí :)O sebe se nebojím, protože oni jedou podle hesla, "Orel much nelapá."

    Honzo - To jsem nespozoroval. Přijde mi, že je jim to zatím fuk. Asi by jim vadil stůl u toalet, ale ten tam není.
    Možná ještě jednu věc jsem zapomněl. Stojí-li z nějakého důvodu v uličce, mezi stoly apod., je šance projít kolem naprosto nulová.

    OdpovědětVymazat
  4. Tak dlouho jsme čekali na novinky a musím uznat, stálo to za to... Že by nový, český Waiter Rant? :)

    OdpovědětVymazat
  5. Jak se zde říká: "Back with a vengeance".
    Great stuff!

    OdpovědětVymazat
  6. Super, zpět!

    btw: takže už ne sommelier, teĎ obsluhující? Jinak, články tohoto gusta jsou skvělé, jen houšť. :)

    OdpovědětVymazat
  7. zdá se, že nová sezóna matesoly bude o něco temnější než ty předchozí ,)

    těšim na další. tihle týpci musí být dost maso. nevim jak bych s nima vůbec komunikoval na tvém místě. to pokládání talířů, to už je skoro přitažené za vlasy... achjo :/

    OdpovědětVymazat
  8. Jmena, chceme jmena! :)

    Tento post by se spravne mel jmenovat 'Navrat zivych mrtvych'. Toz vitaj zpatky :)

    OdpovědětVymazat
  9. Já myslím, že špagety western se do foodblogu skvěle hodí.
    Každopádně máte můj obdiv za to, že jsem vás ještě neviděl večer ve zprávách. Já bych tam byl hned, coby šílený číšník, co z neznámých důvodů zardousil a umlátil celý stůl lidí, kteří pouze pasivně seděli a nikoho nerušili.

    OdpovědětVymazat
  10. MatesOLO, konecne nekdo popsal moderniho "hosta" (ani se mi to slovo nechce pouzit), nejeden takovy PRVOK dokazal vyhnat zkusene lidi z remesla..., vlastne z nich mozna zacina byt novy druh: HOMO_KONZUMUS nebo ja uz nevim, ale jako lidi mi vazne nepripadaji...


    MRK

    OdpovědětVymazat
  11. Matesola:
    Rozumím tomu dobře, že k Vám ti lidé chodí na obchodní jednání a pak jsou tak zabraní, že jsou z nich naprosto nesnesitelní hosté?
    Nebo to je něco, co je tu každému jasné, a já jsem deb*l?:-)

    OdpovědětVymazat
  12. Matesola:
    To nemáte v práci jen v pohostinství, já pracuji na úřadu a tito "lupiči" k nám chodí také! U mne to má tyto příznaky...Představím se do telefonu názvem pracoviště. Následuje dotaz: To je pracoviště to a to? Další varianta: Kam jsem se dovolal?
    Lupič má vyplnit jednoduchý formulář, kolonka bydliště, odpovědi: Praha...četla jsem i ČR!
    A pro mne vždy nejkrásnější bod: Lupič příjde a místo pozdravu následuje věta: Já jsem Novák, Dvořák, Vomáčka!....a čekání. Odpovídám už zásadně, tesí mně Pešková :-).

    OdpovědětVymazat
  13. rushid - Lol, jména neznám ani nechci :) To by byl jen další krok k předčasné terminaci :)

    ringo - No už jsme měli různý chutě. Projet plac s kosou, bejzbolkou, eventuelně aspoň nafackovat rybou :) Samozřejmě nejen tady. Spíš odjakživa.

    Matěji - Ty víš přesně o čem mluvím viď? Kdyť i ty prvoky mám od "vás."
    P.S. Myslíš na mě s tou spoluprácí, doufám?

    Míšo - "Oni" nikdy nechodí na nic jiného než obchodní jednání. Když je člověk u stolu a dělá tam nějakou tu "řezničinu," tak si neúmyslně vyslechne důležitý cancy. Opravdu jim neni naprosto co závidět :)

    Anonymous - JJ, to sou oni. Opatrně a hlavně prosím nepomáhat množit :))

    OdpovědětVymazat
  14. Matesola:
    Tak teď už je mi to úplně jasný, díky:)

    OdpovědětVymazat
  15. To teda fakt Vás lituji, Mr. Matesola, kam jste se dostal, nebylo-li by lepší, kdybyste dostával odezvu od svých hostí, ačkoliv by se právě bavili o tom, že přefikli kámošovi manželku nebo zasadili báječnou kapradinu do svý zahrádky nebo jsou prostě jen v pohodě a hepy, že si dají ve Vaší restauraci něco fakt dobrýho na zub, třeba tygří krevety nebo úžasnej buřtguláš... Být jen tajtrlíkem v politicko-"podnikatelské" gubernii fakt není lehké. Respect!

    OdpovědětVymazat
  16. Pokud tomu rozumím, pan Matesola je v delikátní posici, skoro jako zpovědník a nebo osobní lékař/ lazebník: co slyší, by asi mělo být jen pro jeho uši.
    Diskrétnost - pro ty, kteří si diskrétnost zaslouží svým decentním jednáním.

    Jak se do lesa volá...

    OdpovědětVymazat
  17. Cukoš: Matesola : Dark Knight Returns? Budu to velmi temné :-)
    Anonymní: "Lupič příjde a místo pozdravu následuje věta: Já jsem Novák, Dvořák, Vomáčka!....a čekání." Neodolám a přidám historku mojí ženy z Pantonu osmdesátých let, kam přišel jeden nadějný herec a zpěvák, budoucí laureát mnoha cen Týtý s přesně stejným otvírákem. Dlouholetá (asi šedesátiletá) pracovnice, asi metr vysoká, asi metr široká... ho bleskově skoukla od vlasů až k polobotkám a pravila: "A mám se posrat?" Já ho mám rád, často ho vídáme v TV, ale vždycky si vzpomenu na tu historku, kterou moje žena tak náruživě vypráví při všech narozeninách, jmeninách, zahradníchg slavnostech...

    OdpovědětVymazat
  18. Pivli:To je parádní vyprávění.
    Je to síla, dělat s lidma, co?Na Chocholouška.
    Jojo, mám podobné zážitky...jak z práce v divadlech, tak ze zdravotnictví...
    Český národ blbne, degeneruje a buranovatí...
    Z lidí se stávají hulváti, sprosťáci, každý zbohatlík si myslí, že nad něj není a podle toho se pak chová. Pár poslanců, senátorů a rádoby umělců jsem už zažila se předvádět. Na druhé straně jsem vyšetřovala třeba jednoho velmi známého britského herce (když se tu točily Děti Duny), pár princezen z rodiny Saudů a to je jiná úroveň...
    Pak také spousta opravdových umělců...ti se většinou chovají úplně normálně. Ne, pana Donutila ne. Toho jsem zažila, když se v našem divadle točil jeho pořad a stačilo...(asi tak jako předchozí Matesolovo vyprávění o tomto umělci)
    A ještě mám dlouholetou zkušenost s ing. jak říkám ing. v hlavě cink!
    Vyjímky pochopitelně existují, takže případní inženýři čtoucí můj komentář, nechť prominou! Ale tak z 99% to platí, především u těch technicky zaměřených...

    OdpovědětVymazat
  19. Nejste v tom sám, pane, sem chodí také. Všude jsou, všude jsou, snad nás neodnesou....
    Pan Špaček se v TV namáhal zbytečně:-)

    OdpovědětVymazat